Spotřebitel net

Na zajištění stravování mají Vaše děti právo

Pokud je Vaše dítě žákem nebo studentem na státní škole, má přímo ze zákona nárok na zajištění dotovaného stravování. Jídlo by podle předpisů mělo mít dané výživné hodnoty a mělo by být chutné. Ovšem zejména druhé kritérium je v praxi značně nevymahatelné.

Pokud ve škole vznikne nějaká havárie a škola není schopna toto stravování zajistit sama, a ani není možnost zajistit stravování v jiném blízkém školním zařízení, má provozovatel školy dokonce možnosti zažádat o speciální příspěvek od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), s jehož pomocí musí sjednat stravování například i v restauraci. Restaurace je pak vázána výživovými hodnotami danými pro školní zařízení.  Proto by nemělo dojít k tomu, že by obědy nebyly poskytnuty vůbec.

Jak upozornit na nedostatky

Stěžují si občas Vaše děti na kvalitu stravování ve školních jídelnách? Pokud ano, rozhodně to není nic neobvyklého. Restaurace mohou připravovat jídla s vyšším rozpočtem a domácí strava je z podstaty věci nenahraditelná. Pokud vaříte v kotlích, tak se snadněji stane, že tu bude kousek kaše přesolený a jinde nedosolený. Kontrolním orgánem na úseku školního stravování je Česká školní inspekce. Ta ovšem nebude, asi až na opravdové excesy, kontrolovat takzvanou chutnost jídla, ale zejména hygienické standarty a složení jídla. O tomto více v odstavci „Jak by strava měla vypadat“. Možná ještě před tím, než se obrátíte se stížností na ČŠI, bych doporučoval případné náměty a stížnosti adresovat na adresu ředitele stravovacího zařízení, případně školy, pokud je jídelna v budově školy. Ledaco může projednat i rodičovská rada při škole.

V otázkách hygieny může taktéž hodně změnit příslušná okresní hygienická stanice. Ta bude kontrolovat dodržování zákona č. 274/2003 o ochraně veřejného zdraví a z vyhlášky č. 137/2004 Sb., která určuje hygienické požadavky na stravovací služby. Dlužno ovšem dodat, že některé požadavky plynoucí z těchto právních předpisů pro provozovatele stravovacích zařízení jsou téměř drakonické. Školy si často stěžují na povinnost vydávat jídlo o minimální teplotě 65 stupňů Celsia, přičemž dokonce teplotu musí v průběhu času měřit a zapisovat. Z vaření se tak stává úředničina, která může být ke škodě kvality pokrmu. Taktéž je namístě argument, že dítě na nižším stupni základní školy je ohroženo při tak teplé polévce opařením a stejně bude čekat, než pokrm lehce vychladne.

Když nedostatky řeší soudy

Přesto existují i případy, kdy se spotřebitelé kvůli školnímu stravování obrátí až na soud. A právě v posledních dnech o jednom takovém případu rozhodoval Nejvyšší správní soud. V konkrétní věci šlo o to, že základní škola v Břeclavi, jejímž zřizovatelem je město, nevydávala žákovi veganskou stravu. V nabídce jídelny sice byly každý den tři druhy obědů, ovšem žádný nevyhovoval požadavkům matky dítěte. Těmto požadavkům škola dle svého stanoviska nevyhovovala z ekonomického a provozního důvodu, protože dle jejího názoru by bylo příliš drahé zaměstnat jednu pracovní sílu jen za účelem přípravy jídla pro jednoho žáka. Přesto škola navrhla alternativu, že by žákovi v poledne podala veganské jídlo, které by matka přichystala a ráno jídelně předala. Takové řešení však bylo matkou považováno za diskriminační.

Nejvyšší soud k této žalobě uvedl, že: „Právo na přístup ke školnímu stravování je veřejným subjektivním právem, o němž přísluší rozhodnout řediteli školy. Z toho ovšem ještě nevyplývá, že žák má právní nárok na to, aby mu byla přímo poskytnuta strava jdoucí nad rámec výživových norem a finančních limitů dle vyhlášky č. 107/2005 Sb., „

Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí obsáhle vyjádřil k právnímu režimu školního stravování. Mimo jiné také prohlásil, že: „Není porušením ústavním pořádkem garantované svobody vyznání, pokud je žákovi umožněno, aby si stravu, která je v souladu s náboženským vyznáním nebo světonázorem jeho a jeho zákonných zástupců, přinesl s sebou do školy, v době oběda si ji nechal ve školní jídelně ohřát a následně ji zkonzumoval,“

Jak by strava měla vypadat

Průměrná měsíční spotřeba vybraných druhů potravin na strávníka a den v gramech je stanovena tabulkami v příloze 1 vyhlášky 107/2005 Sb., které spíše pro zajímavost uvádíme pod tímto článkem. Všechny údaje jsou v této tabulce uváděny v hodnotách "jak nakoupeno", což znamená v gramáži za syrova.  Za vzorovou podobu spotřebního koše zodpovídají společně MŠMT a ministerstvo zdravotnictví (MZ). Důvodem toho, proč se tato norma občas mění, jsou vždy nové poznatky v oblasti výživy. Ke změně či spíše k úpravě spotřebního koše dochází tak jednou za deset let.

Přesto je třeba podtrhnout, že tato tabulka není úplně povinná a provozovatel jídelny se od ní může odchýlit. Uvedené gramy odpovídají měsíčnímu průměru, od kterých se dle vyhlášky lze odchýlit až o + / - 25 % s výjimkou tuků, kde množství volných tuků striktně představuje horní hranici, kterou lze jen snížit. Poměr spotřeby rostlinných a živočišných tuků by měl činit přibližně 1 : 1 s důrazem na zvyšování podílu tuků rostlinného původu. Naopak u zeleniny jsou uvedeny spodní hranice, které lze jen zvýšit. Vyhláška taktéž pamatuje na použití sterilované a mražené zeleniny, kde její hmotnost umožňuje pro účely splnění limitů násobit koeficientem 1,42, protože při jejím zpracování nevznikají ztráty čištěním jako u syrové zeleniny.

Pro ilustraci se podíváme na maso. Pokud v únoru budeme mít 20 pracovních dní, tak by během těchto 20 pracovních dní měl žák druhého stupně základní školy k obědu zkonzumovat dvacetkrát po 70 gramech 1,4 Kg masa. Této hodnoty dosáhne například tak, že v jednom dni zkonzumuje k obědu kotlety vážící dohromady 120 g sirové váhy, druhý den si dá k obědu palačinky s marmeládou  a třetí den guláš z 90 g masa. V podstatě za tyto tři dny žák zkonzumoval 210 g masa, což odpovídá průměru 70 g za den. Rozhodně by ale jídelna neměla žákům podstrkovat záměrně bezmasá jídla denně. Samozřejmě volí-li si žák z více jídel, již nebude starostí provozovatele hlídat, zda každý žák dodržel limity. Právě proto je přípustná odchylka. 

Jak jsem již naznačil, tak správná příprava jídla bude skutečnou vědou zejména při celodenním stravování. I v tomto případě jsou hodnoty totiž průměrovány na den za období měsíce, ale pro celodenní stravování. Z celkové denní výživové dávky se počítá v průměru 18% na snídani, 15% na přesnídávku, 35% na oběd, 10% na odpolední svačinu a 22% na večeři.

Pro ilustraci se podíváme opět na maso, a to na příkladu snídaně studentů, co odjeli na třídenní pobyt na škole v přírodě.  Jedná-li se o žáky druhého stupně, tak by měli dosáhnout v průměru 159 g u masa za den. Připustíme-li odchylku, lze se bavit o 160 g v průměru. Na snídaně by mělo opět v průměru připadat 18 procent z této dávky, což při lehkém zaokrouhlení nahoru tvoří zhruba 29 g na den. Jinak řečeno, žák by měl mít zhruba ke každé snídani jedno kolečko šunky. Pokud v jednom dnu šunka nebude, tak by druhý den měl kolečka dostat dvě. Z toho vyplývá, že tvůrcům jídelníčků pro děti skutečně není co závidět.

A ještě jedna zajímavost ke složení pokrmů na závěr. Souhlasí-li zákonný zástupce strávníka nebo zletilý strávník, lze strávníkům ze tříd se sportovním zaměřením, strávníkům vykonávajícím sportovní přípravu a strávníkům v konzervatoři připravujícím se v oboru tanec zvýšit celkovou denní výživovou dávku s přihlédnutím k charakteru tělesné činnosti až o 30 %. Další zvýšení je ovšem možné pouze na doporučení lékaře.

Miroslv Huml, právník, Spotřebitel net